MRS RATÍŠKOVICE

Tento příběh znám jen z vyprávění od svého kamaráda a spolupracovníka. Sám jsem to nezažil, ale podělit se s Váma o to musím.

Vše začalo vlastně nevinně. Ráno jsem si sbalil vše potřebné, rozloučil se se svou druhou (lepší) polovičkou, naházel věci do auta a vyrazil jsem s vycházejícím sluncem na svůj oblíbený revír na Dyji.
Po příjezdu na místo jsem si vybalil, nastražil nástrahy a nahodil. Pověsil jsem policajty a čekal na záběr. Dlouho se nic nedělo, tak jsem se kochal okolní přírodou. Slunce již začalo nabírat na síle a pofukoval příjemný vetřík. Rákos po obou mých stranách šustil v jeho rytmu. Prostě téměř rybářská idylka. Jen ty ryby neměly zájem. Asi po dvou hodinách pokusů o přelstění rybí osádky řeky jsem vedle sebe zaslech šramot. Ááááá nějakej rybář přišel. Když to nebere aspoň pokecáme, myslel jsem si v duchu.
"Nazdar, dnes to nijak zvlášť nebere..." začal jsem komunikaci se sousedem. Ticho, žádná odpověď. Že by mne neslyšel? Trochu jsem zvýšil hlas. "Tak co, jak to dneska vydíš?" Zase bez odpovědi. To je nějakej divnej patron, myslel jsem si. Nevadí, třeba má plné ruce práce, vždyť teprve teď přišel. "Jsem tu asi už dvě hodiny a bez záběru" pokračoval jsem v pokusech dostat ze souseda aspoň slovíčko. Zpoza rákosí ze ozval další šramot a cáknutí vody. "To jsi tam spadl? Chceš pomoct?" Zase ticho. Jen drobné šplouchání vody ho přerušovalo. Bohužel přes rákos jsem vůbec neviděl co se u souseda děje. Už už jsem vstával, že se půjdu podívat, když se mi naskytl pohled, který vše vysvětlil.
Od inkriminovaného místa se začali valit vlny. A pak jsem uviděl svého souseda "rybáře". Mašíroval si to napříč řekou. Pomalými, ale pravidelnými tempy mířil na druhý břeh. Za sebou táhnul velkou větev. Až teď mi došlo, proč mi neodpovídal a také proč mi nebrali. Byl to bobr. Já si celou tu dobu povídal s bobrem! Ale to ještě nebylo vše.
Jakmile dosáhnul druhého břehu vylezl na něj a sednul si zádama ke mě. Zvednul svůj plochý ocas a příšerně si "prdnul". Pak svým ocasem začal mlátit o zem jako zběsilý. Rachot se nesl přes celou šířku řeky. Svůj "ocasní koncert" občas doplnil prdnutím. Připadalo mi to, jako by se mi vysmíval. Pro dnešek bylo tedy dochytáno, ale na ten zážitek nidy nezapomenu.